Je čas vyrazit na pořádnej lov! Vyrážim ven oslovovat a balit holky, který neznám. Na ulici, v parku a tak. Jdem na to!

10. června 2018

Předchozí večer jsem byl venku, dal si pár piv. Probouzím se s lehkou kocovinou. Nicméně venku je krásně a jde se trénovat studený balení. Začíná se stávat pravidlem, že se mi do toho nechce. Nejradši bych si lehnul a koukal na film. Udělám si kafe a vyrážím ven.

Vylezu ven na ulici a ještě než za mnou zavřou vchodový dveře, se proti mně vynoří krásná, štíhlá holka. Já jsem ale jak krtek, co právě vylezl z nory, oslepenej světlem a životem venku. Nechám ji projít bez oslovení a jen se za ní otočim.

ŽÁDNÝ VÝMLUVY!

Sakra, pokud jde o pohotovost, mám ještě co dohánět. Hm, stejně vypadala jako že má naspěch. Blbost, to je jen výmluva. Jako všechno ostatní.  Má v uších sluchátka. Vypadá to, že na někoho čeká. Zdá se, že má někam namířeno. Nevypadá na to, že se chce s někým bavit. Nezdá se být v dobrý náladě. To jsou všechno výmluvy, kterými si obhajuju lenost nebo strach vystoupit z komfortní zóny a je potřeba se je snažit maximálně potlačit. Samozřejmě se pak může stát, že oslovim holku, která má opravdu naspěch a nechce se se mnou bavit. No a co. Hlavu mi proto neukousne.

VE STROMOVCE BALENÍ HOLEK KVETE!

Procházím se po Stromovce. Zprvnu línej někoho oslovit. Pak vidím, holku, jak si koupe nohy v jezírku. Oslovím ji. Sice nic z toho, ale dodá mi to energii a pak to jde ráz na ráz.

Za chvíli překonám svůj blok ohledně skupin holek a oslovim trojici, co sedí v trávě a popíjí víno. Vypadaj hodně mladě a zíraj na mě, jako bych držel v rukou Strážnou věž.

Se smíchem se s nima rozloučim a pokračuju na okraj parku, kde potkávám krásnou tmavovlasou holku. Musím jí doběhnout, když jde po cestě směrem na Letnou. Je vidět, že periferním viděním si mě všimne a trochu zrychluje. Možná má nějaký negativní zkušenosti s oslovujícími chlapy. Když jsem vedle ní, posunkem ji naznačím, ať si sundá sluchátka. Zmateně se na mě dívá, ale když vidí, že ji oslovim v klidu, bez zbytečných šaškáren, tak začne být přátelská. Když mi řekne, že má přítele, tak ji popřeju hezkej den a ona mě na oplátku taky. 

BALENÍ HOLEK NA LETNÉ

Tentokrát se vydám od Stromovky směrem na Strossmayerák a pak na Letnou. Oslovuju jednu holku a pak ještě jednu na zastávce Letenský náměstí.

„Teda, to se mi ještě nestalo!“ vydechne černovláska a jiskří jí oči. Zkouším oční hru, zpříma a uvolněně se jí dívám přímo do očí, i dýl než tři vteřiny, pak uhnu, ale nikdy dřív než ona a nedívám se přitom nikdy dolů, jen do strany. Pokud odvrátíte zrak dolů, působí to submisivně.   

„Jsem na cestě za svým přítelem.“

„Aha, tak to jo. Nerad bych se pral s nějakým svalovcem,“ opakuju svou klasickou větu.

„On je menší než ty,“ zaculí se a z toho, jak se na mě dívá, se nemůžu zbavit pocitu, že by mi to svoje číslo nejradši dala. Loučím se s ní a jdu na druhou stranu počkat na tramvaj, co jede mým směrem.

SETKÁNÍ S IVETOU

Všimnu si, jak koleje přechází holka a táhne za sebou vozík se srolovanými papíry. Má hipsterskej look, celkem vysoká se špinavě blonďatými vlasy do patky. Počkám a zařadím se vedle ní, když čeká na zelenou, aby přešla silnici.

„Ty vypadáš, jako že se stěhuješ!“ oslovím jí. „Jojo, mluvím na tebe, když se nechápavě otočí. Chci ti říct, že se mi líbíš a chci tě pozvat na kafe.“

„Čože?“ zeptá se roztomilou slovenštinou a rozesměje se.

Rozsvítí se nám zelená. Dá se do kroku a já přecházím s ní.

„Hej, tak co? Dáš mi na sebe číslo?“

Nedoufal jsem v to, ale je na ní vidět, že má zájem. Zastaví se na druhé strany na chodníku. Trochu nervózně se směje a zčervená.

„A prečo chceš ísť so mnou na kávu?“ (Je vidět, že mě zkouší testovat).

A FB JE MŮJ

„Abychom se poznali a zašukali si,“ mám chuť odpovědět, jak jsem rozjetej, ale nakonec tu odpověď spolknu a jen rozhodím rukama: „Proč asi?“

„A jako mám vedieť, že nie si nejaký vrah?“

„Vrah?“ rozesměju se. „To mi ještě nikdo neřek. No, nevíš, to máš pravdu,“ přisvědčím. „Ale můžem jít na to kafe, a když tě to bude vražedně otravovat, tak si to můžeš kdykoli rozmyslet.“ Tohle je mimochodem docela dobrá strategie – pokud holka dává najevo nerozhodnost, naznačit jí, že si to může kdykoli rozmyslet, aniž byste s urazili.

„Tak hej,“ souhlasí a dá mi svůj Facebook.

Ještě se jí zeptám, co to veze. Prý výkresy. Pak už se nezdržuju a popřeju jí hezkej den.

POKRAČUJU DÁL

Nasednu do tramvaje. A kousek ode mě sedí další hezká holka. V dopravním prostředku jsem ještě studený balení nevyzkoušel, takže proč ne teď.

„Ahoj, mluvíš česky?“ zeptám se, protože vedle jejích nohou stojí velkej kufr na kolečkách.

„Nie, po slovensky.“ usměje se. Zase Slovenka. Jede na kolej a má přítele.

„Ty si tiež pekný,“ usměje se a dívá se na mě téměř okouzleně. Pozdravíme se a vystupuju.

A jako poslední pokus ten den oslovuju hned u výlezu z metra holku ve sportovním outfitu s krátkou sukní, co dává vyniknout krásný prdelce.

„No to bych teda nešla!“ odpoví s dost zpruzenym výrazem na můj dotaz. Hodně negativní reakce. „Dobře, dobře, tak se nezlob. Hezkej den,“ usměju se a mažu pryč. To abych si o sobě tolik nemyslel. Dneska stačilo.

LOVU ZDAR!

Dotazy: info@lovcuvdenik.cz

Tento deník má reálný, autobiografický základ a obsahuje popis událostí, které se skutečně staly tak, jak jsou popsány. Jména určitých míst a osob byla změněna s ohledem na soukromí těchto lidí.