Moje erotické eskapády v moravské metropoli míří do finále, v němž mě čekají rande s dalšíma brněnskejma krasavicema a rovněž epický souboj se smrdutým štěnětem a agresivním ježkem. Předchozí kapitoly si přečtěte tady a tady.

Ok, vyspal jsem se a dostal ze včerejší megakocoviny způsobené dvěma dny chlastání po sobě, nejdřív s panem Švestkou, milovníkem Tuzemáku, a poté během absinthové session s prdelatou krasavicí Olgou.

Dnes v 7 večer mě čeká rande s Radkou, holkou, jíž jsem napsal na Tinderu ještě během rande s Olgou. Po jídle a relaxaci na terase vyrážím do města. O něco dřív, abych si ještě stihl procvičit studený balení neznámejch Brňaček přímo na ulici. (Jak začít se studeným balením neznámých holek si přečtěte v kapitole První získanej kontakt).

VÝKVĚT BRNĚNSKÝCH BARISTŮ

Cestou z Cejlu do centra se zastavuju ve svý oblíbený kavárně, kterou jsem objevil už ve středu. Postarší chlápek, co v ní maká, se sice vyznačuje značnou mírou nemehláctví a připravit kafe vydá v jeho případě na desetiminutovou epopej mnoha neúspěšných pokusů zasunout páku do kávovaru až po nasazení víčka na kelímek, nicméně kafe dělá dobrý a za slušnou cenu.

BALENÍ HOLEK NA ULICI V PRAXI

Když vyjdu z kavárny, ocitám se dva kroky za holkou jdoucí mým směrem. Blonďatý vlasy, upnutý šaty, hezkej zadek, hezký nohy. Rozhoduju se asi dvě vteřiny. Někdy mám pocit, že holka už tím, jak se pohybuje, si říká o to, abych jí oslovil.

Pokud zažíváte podobný pocit, že holka, kterou potkáte na ulici, vlastně chce, abyste ji oslovili, tak věřte svému instinktu. Jednejte okamžitě, přemýšlejte až potom. Pokud to náhodou nevyjde, tak se absolutně nic neděje. Pošle vás do háje, vaše interakce bude trvat pár vteřin a ona si to bude pamatovat maximálně pár dní (spíš ale jen pár minut).

V tomhle smyslu se dá říct, že vlastně trapná situace v podstatě neexistuje, respektive existuje pouze ve vaší hlavě a představách. Vám v případě úspěchu i neúspěchu zbyde, když nic jinýho, tak dobrej pocit, že jste překonali vlastní strach a oslovili ji.

Takže ji doženu hned melu: „Ahoj, sluší ti to. Řek jsem si, že tě pozvu na rande.“

Když se otočí, s potěšením zjišťuju, že je hezká i v obličeji. Na moje oslovení reaguje pozitivně, usmívá se, když jí poprosim, aby mi podržela kelímek s kafem, abych mohl vytáhnout telefon a napsat si její číslo. Směje se ještě víc, když zjistí, že nevim, co je to Čára – místo v Brně, kam právě jde. Nechám si to vysvětlit – prej je to roh České a Joštovy ulice.

Pak mě ještě zkouší, jestli vím, co znamená šalina. Ok, hihňání bylo dost, rozloučím se s ní a popřeju hezkej den. Působí na mě mile a sympaticky. Rád se s ní ještě uvidím.

Procházim centrem, ale už nenacházim žádnou vhodnou příležitost oslovit další hezkou holku. Sedmá hodina se blíží a pomalu se přesouvám pod koně (alias penisovou sochu), kde mám schůzku s Radkou.

DOMLOUVÁNÍ RANDE A UJIŠŤUJÍCÍ ZPRÁVA

Rande vždy domlouvám za použití co nejmenšího počtu zpráv. Držím to stručný a jednoduchý. Nicméně asi tak půl hodiny před rande většinou posílám takzvanou „ujišťující zprávu“. Ta má za účel zejména potvrdit si s mým protějškem, že schůzka platí tak, jak byla domluvena, a případně mi také ušetřit čas vynaložený na marné čekání, pokud něco nevyjde.

Zkušenost mě naučila, že některé ženy jsou v dodržování termínu schůzky dosti nespolehlivé. Po celkem obsáhlých zkušenostech s randěním jsem si už, mám pocit, vyvinul jakýsi instinkt, který mi napovídá, jestli daná holka termín a místo rande dodrží, anebo jestli mám očekávat problémy.

Dobrým ukazatelem, který samozřejmě neplatí zcela ve 100 % případů, ale jinak je dost spolehlivý, je například způsob, jakým holka komunikuje.  Moje zkušenost říká, že pokud se holka se mnou baví věcně a stručně, většinou se můžu spolehnout, že na schůzku dorazí. Pokud naopak komunikuje rozvláčně, sama posílá ještě před schůzkou další doplňující zprávy, často se stává, že schůzku nakonec zruší. (Více o tom, jak s holkama správně komunikovat přes zprávy najděte v kapitole Divoká Bratislava.) 

S RADKOU TO ASI BUDE PROBLÉM

Radka mi včera poslala pár „small talk“ zpráv, ráno zaslala dotaz, jestli teda „vše platí“. Během toho mi ještě stačila projet Facebook profil a olajkovat pár fotek. Tak nějak tedy tuším problém. Posílám tedy „ujišťující zprávu“ – její formu vždy držím krátkou a věcnou. Její obsah vždy tvoří nějaká přídavná logistická informace: „Ahoj, Radko, budu tam v těch sedm. Počkám na lavičce kousek od koně.“

Výhodou takové zprávy je, že nijak neprozrazuje vaši nejistotu pro případ, že by všechno klaplo, a zároveň působí jako vhodný instrument pro zjištění případných potíží. Ušetříte si tak třeba cestu nebo případné zbytečné čekání.

JAK REAGOVAT, KDYŽ HOLKA ZRUŠÍ RANDE

Za chvíli přichází zpráva, jíž jsem napůl čekal: „Jé, promiň, to jsem úplně zamáslila. Byla jsem u našich a řešila nějaký problémy, bla bla bla.“

Pokud se něco takového stane, vždy zachovávám klid a buď se pokusím najít nějaké řešení nebo schůzku zruším. Reagovat podrážděně a vztekle nemá absolutně cenu. Takovej je život. Takový jsou ženský.

Navrhuju teda schůzku posunout o půlhodiny. Z Radky po chvíli vyleze, že chce na rande vzít svýho čtyřnohýho miláčka, kterej se bojí jezdit tramvají a ptá se, jestli přijedu k ní, tedy do okrajovější části Brna. V tu chvíli mám chuť všechno zrušit a jít na pivo.

Pak mi ale zazní v hlavě: „Hele, jseš na dovolený, nikam nepospícháš. Ona tě takhle de facto zve do místa, kde bydlí. Nezní to sice úplně jako pozvání k ní domu, ale když to šikovně provedeš, skončíte třeba u ní. A poznáš aspoň novou část města.“

CESTA DO TAJEMNÝCH BRNĚNSKÝCH ZÁKOUTÍ

„Tak jo, můj nadrženej mozku.“ ukončuji vnitřní debatu a objednávám si taxíka.

Vyrážim na cestu s přátelskym taxikářem, kterej se mě ptá, co je to Praha a jestli je to předměstí Brna. Jsem rád, že mě doveze na místo určení. Za chvíli stojim před barákem, kde bydlí Radka. Když vyjde, vypadá o dost mladší než na fotkách. Samozřejmě, vždyť jí je jen 24. Její postava postava působí ve všech směrech drobně. Od nohou, přes zadek, až po tvář. Prostě hezká, sexy, menší, hubená holka. Za ní se kutálí štěně francouzskýho buldočka. 

 Přestěhovala se sem nedávno, takže vůbec netuší, kam jít. Nemám už nervy na nějaký dlouhý hledání, takže to beru do svých rukou. Ptám se prvních lidí, co potkáme, na nejbližší provozovnu a za chvíli sedíme na zahrádce lokální putiky. Všude kolem spousta místních štamgastů, který nám ale nevěnujou zvláštní pozornost.

PODIVUHODNÁ KONVERZACE S RADKOU

Objednáváme si pivo. Radka poměrně záhy stočí téma k osobním věcem. Vypráví mi o svý rodině, o svým tátovi, kterej bejval profi hokejista a opustil ji a její matku brzy po jejím narození. O tom, jak ho kontaktovala, i o důvodech, proč už ho nechce vidět, mezi nimiž dominuje závislost na gamblingu. Pak jde na přetřes její sexuální život během práce v jednom z brněnských hotelů: „V tý době jsem šla fakt skoro s každým, kdo mě tam pozval na rande.“

„Aha,“ mumlám přes sklenici, jak dopíjim pivo a objednávám si další. „A se všema jsi spala?“

„Ne, ale třeba jsem se nechala pozvat na večeři.“ objasňuje svou dating strategii a objednává si nakládanej hermelín.

Radka působí jako milá holka, ale rovněž jistym způsobem „troubled“. Na druhou stranu musím říct, že poslouchat intimní příběhy z života holky, jíž jsem potkal před půl hodinou, mě docela baví. Zároveň si taky jasně uvědomuju, že konverzace na intimní témata je jedním z předpokladů úspěšného rande, jak popisuju ve své knize na téma úspěšného svádění Lovcův trénink, takže všechno jde vlastně dobře. 

Nechám ji tedy pokračovat v jejím existenciálním monologu, když v tu chvíli mě udeří do nosu nesnesitelnej smrad hoven. Jako by se někdo ze zdejších nateklých štamgastů posral přímo u stolu. Mnu si nos a podezřívavě se rozhlížím kolem.

„Jé, promiň. On nám trochu prdká!“ žvatlá Radka a s mateřskou láskou drbe svýho čokla na břiše.

Až v tu chvíli mi dochází, že ten nesnesitelný fekální odér vychází z onoho roztomilého stvoření.

„Aha. Trochu, no,“ protáčim panenky, mnu si nos a snažim se zaplašit mdloby urputnou inhalací cigaretového kouře. 

„Dáš si trochu hermelínu?“ nabízí mi moje společnice.

„Ne, děkuju.“

„A proč ne?“ vyzvídá udiveně.

„Víš,“ kývnu směrem k talíři. „Je na tom hodně cibule. Tu já nemůžu. Strašně po ní prdim.“

„Aha,“ přikyvuje Radka chápavě.

PRVNÍ POLIBEK PO HODINĚ

Na štěněti se naštěstí brzo začne bejt patrná únava.

„Tak víš, co. Vezmem ho k tobě a pak pojedem do města.“ navrhuju.

Radka souhlasí. Nechám ji zaplatit si jídlo, co snědla. Už tak jsem platil za taxík a táhnul jsem se za ní přes půl města, takže ji určitě ještě nebudu sponzorovat večeři.

Poté ale přeci jen nasadím výraz genlemana – zvířomila a nabízím své náručí k transportu unaveného štěněte. „Pochčiješ mě a deš,“ napadá mě, když zírám do jeho nevinných očíček. Když dorazíme na místo, chápu štěně ve svým náručí jako automatickou propustku do Radčina bytu a ani se neptám na pozvání.

Musim říct, že dostat se do bytu holky po asi padesáti minutách od našeho prvního setkání je  hodně slušný čas. (Jak správně dostat holku k sobě domů na prvním rande se naučte v této knize). 

Radka mě zve dál, nalívá mi sklenici vína jdeme si zapálit na balkon. Po chvíli kecání usuzuju, že příšla ta správná chvíle, chytím ji za bok a správně ji poprvý políbím.

Políbit holku po hodině od našeho prvního setkání považuju za příjemný skóre. Držet v náručí tak drobnou holku je zajímavá změna. Jemnou tělesnou konstituci vynahrazuje tím, jak vášnivě líbá. Oproti jiným holkám, co jsem v poslední době měl, vyniká znatelně širší pusou s plnými rty. Nedokážu se ubránit myšlence, že musí dobře kouřit péro.

DALŠÍ CHEMICKÝ ÚTOK

Moje erotické myšlenky přerušuje další vlna třeskutého smradu. Jeho původce právě dokázal, že dokáže nejen vypouštět smrduté plyny, ale i exkrementy pevného skupenství. Sedí u našich nohou a šibalsky vrtí ocasem. Radka pro svého miláčka nepoužívá klasický plastový záchod pro zvířata s pískem nebo nějakou výstelkou, ale dětský plíny naházený na podlaze balkonu. K mýmu překvapení nejeví ani po chvíli tendenci pokálenou plínu vzít a někam vyhodit.

Ačkoli v oblasti sexu netrpím nadměrnou citlivostí a jsem ochoten provozovat rozličné prasárny, za koprofila se nepovažuju. Poněkud nezdravé ovzduší působí na mé libido ničivými účinky. Navrhuju tedy taktickej ústup do obejváku.

NAPADENÍ AGRESIVNÍM ŽIVOČICHEM

Sednu si na pohovku: „Pojď sem!“ poklepu na místo vedle sebe.

Radka poslechne, ale na poslední chvíli si vzpomene: „Ježiš. Spolubydlící chtěla, abych vypustila ježka. Počkej, jen ho pustím a hned jsem u tebe.“

Mám pocit, že halucinuji. „Cože, ježka?“

Nicméně nejde o žádný mámení. Radka otvírá malou klec schovanou za pohovkou a opravdu vyndává ježka. Navzdory tomu, že si začínám připadat jako v lesnim království, chytím Radku a položím ji na záda vedle sebe. Líbáme se. Odhrnu lem jejího trika s výrazným výstřihem, i podprsenku a cucám jí kozy. Pak ji zasunu ruku mezi nohy a začnu ji jemně masírovat. Libí se jí to. Celá se prohne v zádech a začne vdychat.

Úspěšnou eskalaci sexuálních aktivit po chvíli opět narušuje mrňavý kazišuk, jehož hlasité štěkání začne prořezávat vzduch v obýváku. Evidentně se mu nezamlouvá přítomnost jeho spolubydlícího. Prohání ježka po pokoji a zběsile na něj ňafá.

„Nechceš ho chytit?“ ptám se Radky poté, co s údivem sleduju, jak se opět nemá k žádné reakci. Udílím jí přednášku na téma, že by svýho čokla měla pořádně vychovávat, nebo jí přeroste v dospělosti přes hlavu a bude s ním mít peklo. Můj kynologický monolog přerušuje prudká bolest v pravém chodidle.

„Au!“ vykvíknu. Evidentně vystresovaný hmyzožravec se s chutí zakousl do mého palce na noze. Panickým škubnutím končetiny se vyprošťuji z jeho sevření. Ve svých čelistech však stále svírá mou ponožku, jíž nehodlá pustit. Nervózně kmitám nohou ze strany, na stranu a prosím Radku, ať mě zbaví toho dotěrného živočicha.

Po chvíli se jí podaří tlakem prstů rozevřít jeho čelisti a vysvobodit mě. Cítím, jak moje identita nebojácného lovce poněkud utrpěla. Volím taktickej ústup na toaletu. 

TAKTICKÝ ÚSTUP NENÍ HANBOU

Tam mi dochází, v jak bezvýchodný situaci se ocitám. Tenhle byt je past vedle pasti. Balkon střeží miniaturní verze mytického podsvětního psa Kerbera, která má sice jen jednu hlavu, ale sere a prdí minimálně za tři.

Obejvák pak okupuje agresivní ježek, jehož jedinou touhu představuje zakousnutí se do mýho palce, ne-li do ještě citlivější oblasti. 

Navrhuju Radce, ať se jdeme ještě podívat do města. Odpovídá, že na ní je to nakonec všechno příliš rychlý a že mě ráda zejtra navštíví u mě. Nedělám si iluze, že se ještě uvidíme, ale nijak netlačím na pilu. Dobře totiž vím, že nahánět a příliš přemlouvat holku je tragická chyba. Už mi to tu dnes stačilo. Loučím se a prchám z toho šíleného zvěřince zpět do civilizace.

RANDE NEVYŠLO? TAK JDI HNED NA DALŠÍ!

Nasednu do tramvaje a navzdory domnění, že jsem se nacházel někde na okraji města, jsem po pár zastávkách v centru. No, Brno. Mám v plánu vyrazit domů na Cejl. Mrknu se na telefon a tam vidím sms od Anety, holky, kterou jsem potkal odpoledne před kavárnou a vzal si na ni číslo.

Krátce po setkání jsem jí napsal krátkou smsku, jako že to bylo milý, a on mi po chvíli odpověděla. Držím se pravidla: „Rande nevyšlo podle představ? Tak jdi co nejdřív na další s jinou holkou!“ Píšu jí, jestli je ještě ve městě. Ona, že jo, takže si domlouváme schůzku pod koněm. Za půl hodiny sedíme v kavárně Moravský galerie, co jsem objevil poblíž.

RANDE S NATEKLINOU

Na otázku, co si dá k pití, Aneta odpoví, že něco nealko, protože ji ráno bodla včela a ona se naládovala antihistaminikama. Na důkaz zvedne ruku. Je skutečně obludně nateklá jako přezrálá hruška.

„Sakra, to jsem si předtím vůbec nevšim.“ říkám si. Přivádí mě to ke krátkýmu zamyšlení, jestli bych při rychlý interakci s holkou, během níž jí žádám o číslo, byl schopnej přehlídnout i další fyzický disfunkce jako je třeba chybějící končetina nebo skleněný oko. „No,“ uzavírám vnitřní debatu, „kdyby byla hezká, tak proč by mi třeba protéza měla vadit.“

Každopádně, to, že Aneta nepije, není dobrá zpráva. Já po večírku s Radkou a pivu, co si zrovna dávám, začínám bejt slušně navátej, zatímco on je úplně střízlivá. Vzájemná disproporce v naší konzumaci chlastu asi povede k tomu, že budu na její vkus dost blábolit. Nevadí, zkusíme to.

Aneta působí jako intelektuálka. Dělá v marketingu a nedávno se začala učit hrát na housle. Na tenhle nástroj umim skřípat, jelikož jsem se tomu učil jako kluk, což řádně komunikuji a předpokládám, že mi to přináší nějaký plusový body. Když Aneta zmiňuje, že zítra nemůže ven, protože koupila rodičům výlet na muzikál Noc na Karlštejně, co se hraje přímo na hradě, začínám mít pocit, že už toho na mě bylo toho středotřídního intelektuálna trochu moc. Každopádně i tak bych jí rád ošukal. Rozhodně mám v plánu být případně její milenec, nikoli kámoš. 

ROZJEZDY

Aneta mi ještě stihne obohatit brněnskej slovník o další termín – rozjezdy, tedy noční autobusy, co rozvážej ožralý Brňáky po městě. Doprovázim ji na jeden z nich a na zastávce se rozloučíme. V následujících dnech si vyměníme pár zpráv. Shodnem se na tom, že ani jeden z nás není na nějaký dopisování po telefonu. Až budu mít příště cestu do Brna, tak se jí zkusím ozvat. Třeba to vyjde a  půjdeme na pivo, pokud ji nebude zas ohrožovat obtížný hmyz. 

Odcházím utahanej na Cejl. Po delší době jsem teda dnes stihnul dvě rande za večer. A to ještě s holkama na poměrně opačných koncích charakterovýho spektra. Lehce labilní recepční a trochu konzervativně působící intelektuálkou pravděpodobně z lepší brněnské rodiny. Zajímavý to bylo.

V sobotu už jen relax, psaní deníku v kavárně a kontrola palce zraněného útokem toho sprostého bodlinatého živočicha. V neděli v poledne dávám městu sbohem. Brno mi dalo zabrat. Bylo to fajn!

LOVU ZDAR!

Tento deník má reálný, autobiografický základ a obsahuje popis událostí, které se skutečně staly tak, jak jsou popsány. Jména určitých míst a osob byla změněna s ohledem na soukromí těchto lidí.