Jsou rande, který dopadnou skvěle. Začínaj nad sklenicí dobrýho chlastu a končí v posteli. Pak jsou rande, který skončí u toho pití. No, a pak občas zažijete rande, kdy je všechno úplně na hovno. Často na ně vyrážíte s velkym očekáváním a v jejich průběhu se pak nestačíte divit, co se to kurva děje!

Zažil jsem spoustu skvělých rande, ale samozřejmě se občas povede i to z opačnýho spektra. V tomhle nepravidelnym speciálu se budu věnovat jim.

OSLOVENÍ PETRY

Jedno z posledních pekelných rande jsem zažil v létě 2018. Krásnou, vysokou blondýnku Petru jsem oslovil u nákupáku na Pankráci, kam jsme vyrazili s kolegou Danem přes polední přestávku. Dan, aby se mrknul na boty, já, abych se probral z víkendový kocoviny. Tohoto oslovení jsem si obzvlášť cenil, protože jsem se tam potácel s hroznym bolehlavem, celej zpocenej a opuchlej a přesto jsem její číslo dostal.

PRVNÍ RANDE

Za pár dní jdeme s Petrou na první rande. Domluva je s ní poměrně složitá. Pozvání do útulné kavárny poblíž mého bydliště rezolutně omítá, takže se potkáváme v Potrefený huse poblíž Pankráce. No nevadí, dáváme se do hovoru a poměrně záhy se dostáváme k tématu Petřiny kariéry ve státní správě.

VRCHNÍ KOBLIHÁŘ

„A brali jste na ministerstvu financí úplatky?“ ptám se z legrace, abych trochu oživil to poměrně fádní téma.

Petra nasadí výraz a tón mluvčího Ovčáčka: „Na tohle téma nebudu odpovídat.“

Myslím si, že si dělá srandu, tak to zkouším znova: „Fakt ne? Ani malou provizi v krabici od vína?“

„Na toto téma se odmítám bavit.“ odpovídá s kamennou tváří a mně až teď dochází, že si nedělá legraci, ale myslí to smrtelně vážně.

Chci celou situaci zlehčit, tak říkám: „Ale dělat pod Babišem muselo bejt docela těžký viď?“

„No, pan Babiš je velmi náročný.“ 

Nemůžu si pomoct a provokuju dál: „Přines ti aspoň koblihu k snídani?“

Moje společnice se na chvíli odmlčí a dívá se na mě podobnym pohledem, jakym se pan Babiš dívá na Miroslava Kalouska: “Ne, pan Babiš na toto nemá čas.”  

Téma vrchního kobliháře představuje pro mou společnici evidentně červenej hadr, takže se snažim vymyslet jiný téma hovoru. Bohužel nám štěstí nepřeje. U vedlejšího stolu si nějakej týpek v klidu balí brko.

HULENÍ TRÁVY

„Kouříš někdy trávu?“ ptám se a vzápětí lituju svýho dotazu.

Petra se snaží zachovat klid, ale tak nějak cejtim, že od týhle chvíle jsem v jejích očích Pablo Escobar z Potrefený husy.

„No, já osobně moc ne.“ koktám. Chce se mi po ní většinou spát. „I když, párkrát jsem si dal s kolegou brko v práci na střeše a pak jsem byl velmi kreativní.“ culím se.

„No, budu už muset běžet,“ Petra rázně utne moje žvatlání a kvapně se loučí.

Druhej den zvažuju, že bych jí ještě povzal na kafe a koblihu, ale nakonec se rozhodnu už raději neprovokovat. Kdo ví, třeba by na mě ještě mohla zakleknout kontrola finančního úřadu. 

LOVU ZDAR!

Tento deník má reálný, autobiografický základ a obsahuje popis událostí, které se skutečně staly tak, jak jsou popsány. Jména určitých míst a osob byla změněna s ohledem na soukromí těchto lidí.