„Budete to muset zaplatit!“ Číšník na tebe hází ledový pohled a mává účtem za jídlo, z něhož jsi ujedl tři sousta a pak ho vrátil kvůli nízký kvalitě. Okouzlující holka, se kterou obědváš, se na tebe tázavě dívá. Jak se zachováš? Budeš usilovat o vítězství, nebo kapituluješ?

Tohle dilema jsem nedávno řešil během svý dovolený. Proč o něm píšu? Protože ho považuju za velmi dobrou ilustraci tématu, jak konzistentně dosahovat vítězství ve všech oblastech života.

VÍTĚZSTVÍ – TO JE ZÁSADNÍ ŽIVOTNÍ TÉMA

Pokud ses nad motivem vyhrávání a vítězství v životě nikdy nijak zásadně nezamýšlel a neproblematizoval ho, prostě jsi jel tím způsobem, že někdy zabereš a zkusíš zvítězit, jindy se na to vykašleš a souboj prostě vypustíš (proč se namáhat, že jo), tak věřím, že ti tato kapitola může zásadně změnit život. Pokud si tedy informace v ní obsažené vezmeš k srdci. Přípravenej? Jdem na to!

GASTROŠARÁDA

Nejdřív zpátky k mýmu příběhu. Během dovolený, kterou jsem nedávno trávil s okouzlující ženou v malebnym moravskym městečku, jsme zašli na oběd do místní pizzerie. Oba jsme si objednali to samý jídlo z denního menu – rizoto s vepřovou panenkou. Potom, co nám ta gastronomická šaráda přistála na stole, jsem z ní ujedl tři sousta, zarazil se a tázavě se podíval na svou společnici. Zajímal mě její názor, který jsem ostatně už vyčetl z jejího výrazu. Nedalo se to jíst!

Ve chvílích, kdy cítím, že jsem ojebáván, se instinktivně chován asertivně, takže jsem zavolal číšníka a slušně mu sdělil, že jídlo není kvalitní a že ho vracíme.

AUDIO VERZE KAPITOLY

NEJSEM ŽÁDNEJ GASTROSEXUÁL

Chci teď uvést několik důležitých faktů k týhle restaurační eskapádě:

• Nejsem žádnej vybíravej, ufňukanej gastrosexuál. Žeru rád a skoro všechno (nejim sladký, ale spíš kvůli fyzický kondici než chuťovejm preferencím).
• Nejsem restaurační potížista. Nepamatuju si, že bych někdy v posledních letech vrátil v restauraci jídlo.
• Problém s jídlem byl následující: místo rizota nám na plochejch talířích přistála podivná matlanina velmi rozteklé konzistence. Abych byl vůči jejímu autorovi fér – maso (panenka) bylo čerstvé a v pořádku. Z celého jídla ovšem silně zaváněl jakýsi dochucovač typu podravka, který nechával na jazyku velmi nepříjemnou chemickou pachuť.
• Jelikož se nepovažuju za gastro odborníka, sám bych možná měl problém vyjádřit své znechucení, nicméně moje společnice se jídlem zabývá, na toto téma dokonce i provozovala blog, a její názor se zcela shodoval s mým.
• Rozhodujícím motivem k odmítnutí zaplatiti tuto šmakuládu pak byla její cena. Kdybych ji obdržel v nějaké jídelně či v bufetu za cenu okolo 100 nebo 150 korun, tak bych nejspíš zatnul zuby, spořádal ji a celou situaci vyřešil tím, že už se do podniku nikdy nevrátím. My se ovšem nacházeli v pizzerii, co se tvářila jako “lepší” podnik a vedle rizota se na lístku skvěla částka okolo 250 korun. Nic strašnýho, ale přeci jen za to člověk už očekává kvalitu, která trochu předčí školní jídelnu.
• Z jídla každý nás ujedl cca 3-4 sousta. To znamená, že ho zůstalo na talíři cca 90 %.

POHOSTINSKÝ BIZÁR

Číšník překvapeně vyslechl mou kritiku, ovšem velmi slušně zareagoval omluvou a následným přislíbením že „nám samozřejmě nebude za jídlo nic účtováno“. Do této chvíle probíhalo vše v pořádku. Následně ovšem věci nabraly podobu nefalšovaného pohostinského bizáru, nad nímž by se asi Pohlreichovi protočily panenky.

S kručícími břichy jsme čekali na účet za pití, abychom se následně odebrali na oběd jinam. Místo číšníka s účtem se ovšem z útrob podniku vynořila jakási ženština. Držíc talíře s potravinovou šarádou hrdě v ruce nám v hysterickém monologu sdělila, že na té krmi není absolutně nic špatného, žádné dochucovadlo neobsahuje a celý ten dlabanec se vyznačuje prvotřídní kvalitou. Poté bez čekání na naši reakci pět zmizela ve své gastro-alchymistické laboratoři.

Trochu překvapeně jsme se nad tím pousmáli a považovali ten výstup za přehnanou reakci kuchtíkova uraženého ega. Události nabraly ovšem záhy velmi podivný vývoj. K našemu stolu přistoupil číšník, co předtím tak profesionálně zareagoval, a v ruce mával účtem, na který jsem zůstal zkoprněle zírat. Obsahoval totiž cenu obou jídel. Čníšník jen ledově prohlásil: “Slyšeli jste majitelku. Jídlo je zcela v pořádku. Bohužel, budete to muset zaplatit!“

SNAŽIT SE O VÍTĚZSTVÍ NEBO KAPITULOVAT?

A je to tady! Snažit se o vítězství nebo se podvolit? Dilema bylo na světě! Přiznám se, že na moment mi hlavou projela myšlenka, že to vzdám a kapituluju. Důvody byly následující:

• Nacházel jsem se na dovolený. Jako každej stupidní dovolenkář i já si chtěl užívat pohody, válet se, nikoli se hádat s pohostinskými teroristy.
• V podobné situaci jsem se nikdy neocitnul. Nedostatek zkušeností zde vytvářel velmi nepříjemnej pocit nejistoty – jak se sakra taková situace řeší? Budem volat policajty? Obchodní inspekci? Pohlreicha? Babicu? Láďu Hrušku?
• Situace se netýkala jen mě, ale i mé společnice. Během diskuse s čnšníkem jsem se na ni opakovaně podíval, abych zjistil, jaký je její postoj. Ukázalo se, že je ochotná jít do konfliktu.

Popravdě, měl jsem na moment sto chutí se na konflikt vykašlat a jít si užívat pohody k vodě. Navrhl jsem dokonce i krokolomný kompromis, že bych zaplatil polovinu částky. Pak jsem si ale uštědřil mentální facku a v duchu na sebe zařval: “Ty posero!” Zároveň jsem si připomněl svoji zásadu, které se vždy držím: “Když o něco jde, vždycky se snaž o vítězství, vždycky se snaž vyhrát!” Pojďme se teď na toto pravidlo podívat blíže. Rozuzlení restaurační eskapády se dočtete v závěru kapitoly.

PROČ SE VŽDYCKY SNAŽÍM O VÍTĚZSTVÍ?

Vždycky se snaž vyhrát – téhle zásady se držím už několik let. Začal jsem se touto problematikou zabývat, když jsem se dočetl o pojmu Winner effect (do češtiny budu překládat jako Efekt vítězství).

Co je podstatou tohoto fenoménu? Jednoduše fakt, že vítězství v konfliktní situaci (či situaci, která má charakter soutěže) zvyšuje pravděpodobnost výhry v budoucích situacích tohoto typu. A naopak, prohra v konfliktní situaci zakládá vyšší pravděpodobnost prohry i v budoucnu.

Celý koncept je popsán zejména v souvislosti s různými druhy zvířat a více si o něm můžete přečíst například na Wikipedii tady. Co považuju za velmi podstatné je, že podobný princip byl popsán i v případě lidí – konkrétně zejména sportovců mužského pohlaví. Studie zaměřená na tenisty například potvrdila, že i velmi těsná výhra či prohra má podstatný vliv na statistickou šanci vyhrát další set. Studie celý fenomén dává do souvislosti s hladinou testosteronu, kdy výhra hladinu tohoto hormonu zvyšuje a prohra naopak snižuje.

Co z toho plyne? I velmi těsná výhra v konfliktní situaci, soutěži zvyšuje tvou hladinu testosteronu a zakládá vyšší pravděpodobnost výhry v budoucnu. Chceš v životě vyhrávat? Pak se vždy, ve všech konfliktních situacích, kdy jde o něco podstatného, snaž o vítězství! Nikdy nekapituluj, nikdy se nepodvol!

ZBAVENÍ SE MENTALITY OBĚTI = VÍTĚZSTVÍ

Vždy se snaž o vítězství – tímhle jednoduchým pravidlem se snažím maximálně řídit a vidím, že to funguje.

Celý tento princip pak dávám do úzké souvislosti s dalším tématem – zbavením se mentality oběti, které jsem popsal v této kapitole. Tento proces mimo jiné zahrnuje i to, že konfliktní, složité životní situace přestaneme pojímat jako něco tragického a nepříjemného, ale naopak je vítáme jako skvělou příležitost a výzvu, kde můžeme procvičit a posílit  své maskulinní kvality jako síla, asertivita, dominance. Ve výsledku se tak stáváme silnějšími, dominantními jedinci, kteří prostě vítězí.  

VÍTĚZSTVÍ VŽDY A VŠUDE?

Musíme se snažit vyhrát naprosto vždy a za každé situace? Ne. Je potřeba filtrovat. Osobně se vždycky snažím vyhrávat v oblastech a situacích, které mají reálný dopad na mé fungování, postavení a spokojenost v praktickém životě. Přesně řečeno: Vždy se snažím o vítězství, když jde o něco podstatného!

KDY SE SNAŽÍM VYHRÁT

Pojďme se podívat na pár příkladů situací z praktickýho života, které mají přímý vliv na postavení a spokojenost v životě a je potřeba se v jejich průběhu maximálně snažit o vítězství:

• Konfliktní, hraniční situace v práci. Vedení například požaduje vyšší míru služebních cest, než byla dohodnuta při mém nástupu – odmítám přistoupit na požadavky a požaduju dodržování původní dohody. V krajním případě jsem ochoten pracovní poměr ukončit.
• Špatné služby, které si hradím, případně arogantní, neuctivé chování pracovníků ve službách – neakceptuju, jdu do konfliktu, kde se maximálně snažím o vítězství. Příklad z nedávné doby – spím v hotelu, v nemž je i hudební klub, jehož produkce mi neumožňuje normálně usnout do pěti do rána. Slušně, ale asertivně dohodnu s recepcí přesun na jiný pokoj a 50% slevu z účtu. Jiná situace: Recepční se na mě v reakci na můj zcela adekvátní požadavek arogantně dívá a říká: “Nemůžu vám pomoct.” A já odpovídám s úsměvem, ale pevně: “Ale můžete. Pojďme to nějak vymyslet. Rozhodně musíme tuhle situaci nějak vyřešit.”
• Obtěžující, konfliktní, nebo dokonce útočné chování ze strany jiných lidí za jakýchkoli situací. Naštěstí se nedostávám často do nějakých konfliktních, natož násilných střetů. Konflikt ale může přijít i například ze strany otrapy, který se mi snaží přebrat v klubu holku. V žádném případě nekapituluju, ale zatočím s ním tak, jak popisuju v této kapitole. Jiný příklad – soused začne bušit vrtačkou do zdi před osmou hodinou v sobotu ráno – s respektem, ale důrazně ho požádám, ať s tím dá o víkendu pokoj, případně, ať vrtá alespoň později.
• Konfliktní, dramatické chování holek, s nimiž se intimně stýkám – holka vytváří vůči mě neopodstatněný drama? Má vůči mě přehnané požadavky, který hystericky komunikuje? Mám příliš vysoký standard pro spokojenost v životě, abych něco takového akceptoval. Pokusy o ženské drama a manipulaci okamžitě eliminuju způsobem popsaným tady a tady.
• A samozřejmě všechny explicitní soutěže a závody – ať už se jedná o fotbalovej zápas nebo výběrový řízení na pracovní pozici, vždy se snažím vyhrát.

NEPODSTATNÉ SITUACE

O výhru se nesnažím v situacích a oblastech, které považuju za natolik marginální a nepodstatné, že časová investice potřebná k výhře se zde prostě nevyplatí. Tady je pár příkadů:

• Hospodské a facebookové politické debaty. V podstatě se do nich zásadně nepouštím, ale kdybych se v nějaké hypoteticky ocitnul, o výhru se snažit nebudu, protože ať už bude výsledek jakýkoli, na můj praktický život nemá jakýkoli dopad. (Jiná situace by samozřejmě nastala, kdybych se dal na politiku – tam bych se v diskusích vždy snažil úspěšně prosadit.)
• Dramatický dopravní situace – někdo mě protroubí nebo mi hodí před auto myšku. Pustím se do hysterického řidičského konfliktu? V žádném případě! Jsem příliš zaměstnaný prací na svých projektech, abych s nečím takovým ztrácel čas. Navíc, vítězství v hádce mi nepřinese jakýkoli reálný pozitivní dopad na můj život, akorát mě připraví o čas. Hysterické dopravní člobrdy tedy zásadně ignoruji (výjimku by samozřejmě představovala situace, kdyby některý z těchto klaunů vystoupil a pokusil se mě fyzicky inzultovat. Zde by náhle situace získala reálný přesah do mého praktického života a v tu chvíli bych se okamžitě snažil zvítězit – v případě potřeby bych například neváhal použít základy boxu, v nichž se momentálně vzdělávám).   
• Drobné rozdíly v preferencích ve vztazích: holka chce koukat na jiný film než já; holka chce jít na kafe do jiného podniku než já apod. – tohle jsou v naprosté většině marginální detaily, které podstatně neovlivňují mé postavení a spokojenost v praktickém životě. Urputná snaha o vítězství zde vyznívá infantilně, nikoli maskulinně. Nemám problém se v těchto případech přizpůsobit preferenci druhé strany.

VYVRCHOLENÍ RESTAURAČNÍ EPOPEJE

Po vysvětlení fenoménu Efekt vítězství se dostávám k rozuzlení restaurační eskapády. Asi už tušíte, jaká byla moje finální reakce. Peněženku jsem schoval do kapsy a jednoduše prohlásil: “Nezlobte se, ale jídlo vám v žádném případě nezaplatím. Už v podstatě nejde ani tolik o to, jestli bylo kvalitní, nebo ne. Vaše chování a přístup k zákazníkům je neuvěřitelně neprofesionální. Vy mi nejdříve jasně slíbíte, že jídlo platit nebudeme, pak přijde majitelka podniku a něco na nás řve a vy pak přijdete s účtem a požadujete zaplacení celé částky. To snad nemyslíte vážně! Klidně zavolejte policajty, nebo to budeme řešit přes obchodní inspekci, nebo právníky, ale jak říkám, v žádném případě vám jídlo tady a teď nezaplatím!”

Číšník odešel na chvíli zmizel, aby se za chvíli objevil jeho mladší kolega a sdělil nám, že můžeme odejít zcela bez placení (tzn. i bez placení pití, které bylo v pořádku). Podivné finále, která parádně korunuje absurditu přístupu celého toho podivného restauračního podniku. V klidu a spokojeně jsem přijal vítězství v situaci a před odchodem samozřejmě zanechal na stole peníze za pití.

BYLA TO VLASTNĚ SRANDA

Ačkoli celá situace měla veskrze nepříjemný, konfliktní a absurdní charakter, bral jsem ji jako cosi pozitivního – skvělou a vlastně i trochu zábavnou příležitost procvičit si asertivitu korunovanou výhrou v celé situaci. Jsem si také jistý, že moje chování a přístup v celé situaci bylo sledováno mojí společnicí. Zkuste se zamyslet sami – kdy budete holce připadat atraktivnější? Když stáhnete ocas a podvolíte se, nebo když budete slušně, ale asertivně bojovat a zvítězíte? Řek bych, že odpověď je jasná.

Takže ještě jednou: v situacích, v nichž jde o něco podstatného (a zejména, když jsi v právu), nikdy nekapituluj, nikdy nepřijmi porážku. Vždycky se snaž o vítězství. Vždycky se snaž vyhrát! Zvýšíš tak pravděpodobnost, že i v budoucnu budeš vítězem, nikoli poraženým.

LOVU ZDAR!

Tento deník má reálný, autobiografický základ a obsahuje popis událostí, které se skutečně staly tak, jak jsou popsány. Jména určitých míst a osob byla změněna s ohledem na soukromí těchto lidí.

DOTAZY: info@lovcuvdenik.cz