Výlet pokračuje. Děd udílí rady, jak balit holky.

První díl zde: MÉ ODPOLEDNE S DĚDEM NEŘÁDEM #01

Chceš získat e-knihu v předprodeji za výhodnou cenu? Napiš mi email “Mám zájem o e-knihu” na info@lovcuvdenik.cz!

PRAOTCOVA NEŘEST

Zhmožděná tvář mi připomínala konflikt s gigantickou průvodčí i ve chvíli, kdy jsme vystupovali z vlaku.

Zhluboka jsem se nadechl svěžího povětří, když tu mě do nozder udeřil ohavný zápach cigaretového kouře. Začal jsem si mnout oči jednak kvůli štiplavým zplodinám, jednak z překvapení, že se rakovinotvorný oblak valí z ústní dutiny mého praotce.

„Dědo, ty kouříš!“ vypískl jsem pohoršeně.

Senior potahoval z cigarety a kontemplativně se rozhlížel po okolní krajině. „No, jistě,“ mrkl na mě s takovou samozřejmostí, jako by se právě nevěnoval zavrženíhodné inhalaci karcinogenních výparů.

„Nekouřim často, ale občas mám chuť si pěkně začadit. A řekli jsme si, že si tenhle vejlet užijem, ne? Ubalim ti taky. Chceš?“

„Ne! Já nekouřím! Je to nezdravé!“ vyprskl jsem.

„Nemít sex je taky nezdravý, ty jelito!“ vybafl na mě. „Tak pojď, jdeme!“ zavelel.

Při vystupování z vlaku mě na peronu přepadává plíživý pocit, že jsem v dopravním prostředku něco zapomněl. Pokaždé si pak neuroticky kontroluji kapsy a v nich uložený telefon, peněženku, klíče a další drobnosti. Při pohledu na seniora vesele si to skotačícího přes koleje směrem k nádražní budově mi trvalo pozoruhodně dlouho, než jsem si uvědomil, že nám něco chybí!

„Dědo, tvůj vozík! Zůstal ve vlaku!“

„Ser na vozejk!“ zabublal děd přes oblak kouře a rychle si to šinul směrem k budově restaurace hned za nádražím. Sleduje jeho svižný pohyb mi došlo, že příšerná lopota, s níž jsem ho pomocí vozíku dopravoval pražskou hromadnou dopravou na hlavní nádraží, byla evidentně zcela zbytečná.

„Dědo! Jak je možný, že najednou takhle běháš?“ zvolal jsem.

Odpovědí mi nebylo nic jiného než ještě jedno nervózní máchnutí rukou pobízející mě, ať přidám do kroku.

Zdálo se, že každou minutu našeho výletu se děd nachází v lepší a lepší kondici. Když se před týdnem náhle zjevil před dveřmi mého bytu, opíral se o berle a sotva chodil. Nemohl jsem tenkrát věřit, že je opravdu mým praotcem. Vždyť rodiče mi řekli, že zemřel už před více než dvaceti lety. Býval bych ho považoval za jakéhosi psychopatického podvodníka kradoucího cizí identity, nebýt jedné věci. Byl mi neuvěřitelně podobný. V podstatě má kopie, akorát pochopitelně staršího data.

„Žil jsem nějakou dobu za velkou louží. Rodičům neříkej, že jsem se vrátil. Chci je překvapit. Umíš udržet tajemství jako správnej skaut, co kluku?“ mrkl na mě tehdy spiklenecky.

SENIOR FLIRTUJE

„Dvě Hoffmeistrovy lemunády!“ zvedl ruku s párem vztyčených prstů hned, jak jsme se usadili na zahrádce restaurace.

„Co prosím?“ vyprskla usměvavá servírka, co se právě vracela od vedlejšího stolu s prázdnými půllitry v jedné ruce.

„No, dvě piva, krásná jitrnico,“ dodal děd na vysvětlenou a sjel ji pohledem od hlavy k patě s výrazem labužníka sklánějícího se nad svou oblíbenou gurmánskou šarádou.

„Cože?“ Začala se smát na celé kolo. Byla to vysoká hnědovlasá holka s hezkým obličejem a větším zadkem v černých upnutých džínech.

„No, jseš taková krásná ohebná jitrnica!“ děd natáhl paži a objal ji kolem boku, až sklenice v její ruce zacinkaly.

Holka znovu vyprskla smíchy: „Děkuju! A jaký si dáte?“

Všiml jsem si, že její jemná světlá pleť na lících trochu zčervenala.

„Svlažíme se prozatím jen nevinnými desítkami. Ještě musíme ztéci hradní opevnění!“ zašveholil senior.

„Aha, jdete se podívat na hrad,“ nepřestávala se smát a oči jí jiskřily.

„Nejen to,“ ušklíbl se děd záhadně. „Jdem to tady pořádně rozsvítit. Viď, čamrdo!“ kývl hlavou mým směrem. To oslovení dnes použil už asi čtyřikrát a pokaždé mi lezlo silněji na nervy. Tentokrát mi vadilo ještě víc, než když na mě přes celou trafiku na hlavním nádraží zařval: „Čamrdo, kup mi zapíka a kafáče!“

Pohled servírky, který se upřel mým směrem, a právě zaznivší obskurní oslovení „čamrda“ způsobilo, že jsem začal rudnout taky.

„To je ale hezký, dědeček s vnukem! Jste takoví rytíři, co vyrážejí dobýt hrad a …,“ podívala se mi zpříma do očí a posadila hlas nepřirozeně nízko, jako by byla chlap, „ženská srdce!“ 

„Jojo, přesně tak. Jsme …,“ v rychlosti jsem tápal po nějaké duchaplné odpovědi, „jsme nadržení trubadúři!“  

Cítil jsem, jak ruměnec na mé tváři nabývá na intenzitě, takže jsem raději popadl svůj ruksak a předstíral, že v něm něco hledám.

„Dobře. Takže dvě desítky.“

Její odchod doprovodilo hlasité plesknutí. Dědova levačka bryskně opsala oblouk a na konci její trajektorie se nacházelo dívčino zaoblené pozadí. Její reakce se omezila na opětovný výbuch smíchu.

BALENÍ MLADŠÍCH HOLEK

„Jak to sakra děláš?“ zíral jsem nevěřícně. „Mě skoro přizabije hrošicoidní průvodčí za imaginární plácnutí, který jsem jí nikdy nedal, a ty tady mrskáš holku přes zadek jedna radost a ona se jen hihňá. To snad není možný!“ dal jsem průchod své spravedlivé frustraci. 

„Prostě kouzlo spontaneity, juniore!“ zazubil se děd spokojeně.

„Sakra, ty se jí snad líbíš!“

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou. Vytáhl z kapsy modrý balíček s tabákem a cigaretové papírky a jal se balit další váleček plný dehtových zplodin.

„No, vždyť s tebou evidentně flirtuje!“

„Podívej, čamrdo,“ odvětil a při tom olízl papírek. „Pokud jde o vztah ke starším mužům, holky se dělí do tří skupin. Za prvý holky, kterým ta představa přijde nechutná, za druhý holky, kterým ta představa přijde zajímavá a potenciálně vzrušující, a za třetí holky, který ta možnost ani nenapadne. V případě třetí skupiny je to realizovatelný, ale vyžaduje to spoustu vydaný energie, času, a tudíž to nestojí za to. Lepší je se soustředit na druhou skupinu, prostě na holky, který už apriori přitahuješ. A tahle jitrnica spadá do třetí skupiny.“

„Odkud to sakra víš a jak to poznáš?“ otřásl jsem se překvapením. „Ty balíš dvacítky?“

Místo odpovědi senior jen ohnul koutky úst směrem dolů a pokrčil rameny. „Podej mi zapíka, strčil jsem ti ho do tý přední kapsy na batohu.“

Vytáhl jsem vrhač plamene a natáhl se přes stůl, abych mu ho podal. V tu chvíli mi na hlavu přiletěl pohlavek.

„Jaaaúúú, sakra dědo, za co zase?“ drbal jsem si svědící kštici.

„Nikdy,“ ve vzduchu bodl cigaretou směrem k mému nosu, „nikdy neodvracej zrak, když se ti ženská kouká do očí, jasný!“

„Co, jaká ženská?“ žvatlal jsem nechápavě.

„Nedělej idiota!“ mlaskl praotec nakvašeně. „Sis nevšim, jak na tebe koukala. Ty se jí líbíš, ne já!“

„Myslíš ta servírka?“

„Ne, do prdele, Dáda Patrasová…samozřejmě že ta servírka, ty jelito! Ona tě hypnotizuje pohledem a ty se hrabeš ve svým baťochu, já bych tě…!“

Preventivně jsem se od vzteklého seniora odtáhl, aby mi náhodou nevlepil dalšího facana. Ten si mezitím zapálil a pokračoval ve výkladu: „Podívej, když s tebou holka iniciuje oční kontakt, tak nikdy, opakuju nikdy, nesmíš uhnout pohledem jako první. Tím míň sklopit zrak. Chceš před holkou, co ti vysílá signály zájmu, vypadat jak submisivní šášula?“

„Jaký signály zájmu?“ vyprskl jsem nechápavě.

„Sakra, kluku, jseš snad slepej. Jak se na tebe dívala, naklonila hlavu, a hrála si s vlasama, když na tebe mluvila? Zkrátka, takový krásný holce, co ti vysílá signály, koukáš uvolněně, ale pevně do očí. Samozřejmě žádný nadržený civění. Nesmíš valit bulvy jak idiot,“ děd názorně roztáhl víčka, až mu bělmo zasvítilo. „Prostě uvolněnej, zrelaxovanej, sebevědomej pohled, kterej udržuješ, dokud se ona nepodívá jinam. Tak se dívá ženský do očí správnej chlap!“

„No, díky za instruktáž, dědo.“  

„Nemáš zač. Tak a teď běž. Jdi ji říct o číslo a pamatuj, jak se jí máš dívat do očí!“

„Co?“ vyprskl jsem zbytek piva. „O číslo?“

„No, samozřejmě. Po těch signálech, co ti vysílala, to by byla svatokrádež toho nevyužít. Koukej mazat!“

„Ale, dědo, já nikam nemůžu, vždyť přeci mám vztah s Klárou a…,“ blekotal jsem výmluvy.

„S tou vochechulí, co tě jen kibicuje a nešuká? Tomu říkáš vztah? Neštvi mě, kluku! Jestli nevyužiješ týhle příležitosti, tak se neznám,“ důchodce zakoulel hrozivě očima.

„Dobře, dobře. Uklidni se!“

NESMĚLÉ OSLOVENÍ

Než bych děda dále dráždil, rozhodl jsem se podvolit jeho dalšímu podivnému vrtochu. Dopil jsem pivo a vydal se směrem ke vchodu do restaurace. S každým krokem jsem cítil, jak mi ruce chladnou, tváře hoří, končetiny brní nervozitou a šourek těžkne v předtuše další trapné eskapády. Na prahu jsem se otočil zpět k našemu stolu, jen abych zahlédl starcovo výhružně zvednuté obočí. Zase jsem se tedy otočil na patě a vstoupil dovnitř.

Do princezny z výčepu jsem skoro narazil, jak tančila s půllitry v rukou kolem stolů.

„Promiň, mohl bych tě poprosit…,“ vypadlo ze mě o oktávu výš posazeným hlasem, než mluvím normálně.

„Zaplatit?“ usmála se.

„Jo, jo!“

„Tak to bude osmdesát,“ postavila půllitry na stůl a vytáhla kasírku.  

„Sssto. A víš, moh bych tě poprosit o tvoje číslo. Když mi ho nedáš, tak mě děda ztrestá potěhem.“

„Jo!“ odhrnula si pramen vlasů z čela a začala se smát. Vytáhla propisku, spěšně načmárala číslice na účtenku, vrazila mi ji do ruky a s úsměvem se otočila.

Když jsem opouštěl prostory pohostinství, měl jsem pocit, že se vznáším. „Mám!“ zamával jsem hrdě účtenkou. „Dobrý, ty kluku ušatá!“ děd mě šťouchl spiklenecky pod žebra a vrazil mi do ruky placatku, kterou vytáhl bůhví odkud.    

POKRAČOVÁNÍ SI PŘEČTI TADY

Dotazy: info@lovcuvdenik.cz